Existuje ve vašem případě něco jako linie nebo tradice?

Ano. Někteří lidé říkají, že pracuji v duchu šamanské tradice, ale to není pravda. Jiní říkají, že pracuji v duchu buddhismu. To však také není pravda. Ačkoli jsem v mládí pracoval se zenovým mistrem a později se šamany v Amazonii a v Andách, moment svobody, který jsem zažil ve svých sedmadvaceti letech, nebyl srovnatelný s žádnou z těchto tradic, přestože některou terminologii, kterou používám, znají obě tyto tradice. Mé probuzení ovlivnil nejvíce jeden duchovní učitel z Indie, ten však v době, kdy mi bylo sedmadvacet let, už nepobýval v této fyzické říši. Esencí této tradice, která sahá až počátkům lidstva, je cit pro Jednotu, jež stvořila tento svět. Jakmile jsem pochopil, že každá kultura zabarvila toto hluboké poznání svým vlastním kulturním, společenským a osobním vnímáním, plně jsem se vymanil z aspektů hinduistických a buddhistických tradic a kladu důraz na jedinečnou zkušenost vysvobození se z kulturních, společenských a jiných omezení: Proto je to, co dělám, přístupné všem a každému bez ohledu na náboženskou, společenskou či jinou příslušnost. Je mnoho lidí, kteří následují jiné tradice a mají duchovní mistry, jejichž cesta hluboce koreluje s mojí duchovní tradicí, a já v tom nevidím konflikt zájmů. Označení duchovní učitel často znamená, že jste nějak vázáni určitými pravidly tohoto učitele, ale protože já nemám žádná dogmata a to, jak se bude sám za sebe rozhodovat, nechávám plně na uvědomění jednotlivce, říkají někteří lidé, že nemohu být duchovní učitel, když neprovádím žádné specifické rituály nebo neposkytuji dost jasná vodítka, která by jim následování této disciplíny usnadnila. Jediná věc, kterou očekávám od těch, kdo se mnou pracují, je hluboká vytrvalost při rozvíjení vlastního uvědomění.

Existuje nějaké spojení mezi vámi a buddhismem?

Ano. Spiritualitu jsem si poprvé velmi silně uvědomil prostřednictvím buddhismu. Protože moji rodiče se o tyto věci nezajímali, odešel jsem v patnácti letech z domova a objevil jsem nejprve tibetský buddhismus a později zen-buddhismus jako skvělé metody, které mi pomohly dostat se dál, než bych se byl dostal ve svém normálním prostředí. Proto jsem strávil mnoho let v zenovém klášteře s japonským zenovým mistrem. To zcela jasně ovlivnilo způsob, jak pohlížím na svět (zvlášť výrazné to bylo v rané fázi mého života), a tichá meditace je tudíž nedílnou součástí mé práce. Pociťuji k buddhismu hlubokou úctu, protože mír a řešení konfliktů v každodenním životě mají v buddhismu a džinismu mnohem důležitější místo než v jiných náboženstvích. To je další aspekt mé duchovní nauky – totiž že k evoluci vědomí dochází tehdy, když tento mír nacházíme a rozpoznáváme v každodenních zkušenostech. Válka a jiné konflikty nás od poznání skutečnosti, že všichni jsme Jedno, odvádějí.

Kolik lidí na světě vás nějakým způsobem následuje?

Na to nedokážu odpovědět číslem a zároveň bych takové číslo ani nepovažoval za důležité, protože oddanost a věrnost této tradici pro mne mají mnohem větší cenu než pouhá příslušnost. Tím chci říct, že vím, že v našem e-mailovém adresáři je asi 16 000 adres, ale protože já sám se o tento praktický aspekt nestarám, nevím, kolik z těchto osob je této tradici vážně oddaných a kolik se jen „připojilo“.

Jak důležité jsou pro vás peníze?

Osobně nepovažuji peníze za něco důležitého, protože moje potřeby jsou docela prosté. To, na co většina lidí vynakládá peníze, je pro mě nezajímavé. Nezajímám se tedy o vydělávání peněz v tom smyslu, jak je v dnešní společnosti běžné, ale tím nechci říct, že souhlasím s některými filosofiemi, které říkají, že cesta k hlubším duchovním zkušenostem vede přes chudobu, askezi nebo popírání jednoduchých materiálních potřeb. Podle mne je úplně v pořádku být milionářem, patřit do tzv. střední vrstvy nebo být pracujícím dělníkem. Nic z toho člověku nemůže bránit následovat duchovní cestu. Lidem, kteří se mnou pracují, zdůrazňuji, že pojem peněz je idea. Někteří lidé se do této idey zamotali díky tomu, že se za představou peněz honí nebo se jí bojí. Tyto koncepty pro ně představují omezení, která by měli prohlédnout.

Jak je organizovaná vaše duchovní skupina?

To je pro některé lidi tajemstvím, dokonce i pro ty nejzasvěcenější organizátory naší skupiny. To, jak některé věci nakonec dopadnou, je pro ně podle jejich slov záhadou, protože máme velmi málo organizačních pracovníků a spoustu věcí, které je potřeba zařídit, avšak ve výsledku – až dosud – všechno dopadlo tak, jak mělo. Pokud jde o organizaci jako takovou, jsem v tomto ohledu velmi nerozhodný a v rámci vlastní organizace často věci měním způsobem, který nedává nikomu praktický smysl, což zase dává lidem příležitost nebýt k myšlence organizace připoutaný. Celá moje práce, dokonce i v kanceláři a v jiných oblastech činnosti této organizace, spočívá spíše ve využívání našich zkušeností, které považujeme za vnitřního učitele, než ve snaze docílit nějaké organizovanosti. Tento zdánlivě chaotický přístup je pro některé lidi poněkud frustrující.

Jaké jsou vaše nejhlubší duchovní cíle?

Mým nejhlubším cílem je, abychom se všichni rozpomněli na to, kdo jsme. Ale z osobního hlediska jsem neuvízl v potřebě něčeho takového dosáhnout, protože si myslím, že budoucím cílem mnoha lidí je představa změnit spíše něco venku než v sobě sama; z toho také pramení moje malá náklonnost k politikům a velkým horlivcům naplňujícím své mise. Podle mne je důležitější mít otevřenou mysl a srdce vůči každému člověku, pochopit jeho hloubku a jedinečnost a být zde skrze toto komplexní porozumění spíše pro tuto osobu než se snažit změnit svět. Takže moje duchovní cíle se neomezují na nějaké cíle nebo záměry jako takové. Ty vnímám jako součást širšího obrazu.

Jaký druh lidí k vám přichází?

Každý. Politici, muzikanti, umělci, herci, matky, otcové, mladiství, babičky, dědové, děti, listonoši atd., prostě kdokoli. Ten seznam by byl nekonečný.

Proč od vás někteří odcházejí?

Nevím o mnoha lidech, kteří by se mnou přestali pracovat, ale ti, kteří přestali, se ve vývoji svého vědomí zpravidla dostali do slepé uličky, ve které sami sobě nějak zdůvodnili, že bude lepší se mnou z nějakého důvodu, který si vytvořili, nepracovat. Plně takové rozhodnutí respektuji a čekám, až se vrátí. Moje práce je totiž velmi matoucí a často v člověku provokuje ty nejhlubší aspekty (říkám jim programy), které si kolem sebe vystavěli jako brnění. A jakmile se toto brnění začne odlupovat, dostanou se často do bodu, kdy nedokáží pokračovat dál. Tento mezník je však jen dočasný, protože evoluce lidského vědomí se nedá zastavit.

Jaký je rozdíl mezi organizací a kultem?

V podstatě nevím, co to kult je. Neoznačil bych sám sebe za organizaci ani kult. Prostě bych řekl, že s otevřenou náručí přijímáme život takový, jaký je. Někteří lidé, kteří používají slovo kult, používají ho v hanlivém smyslu a já jsem si jistý, že to dělají spíše proto, že se chtějí cítit nějak lepší, než že by se snažili pochopit rozdíly mezi duchovními tradicemi nebo mezi lidskými bytostmi. Tím nechci říct, že neexistují žádní falešní duchovní učitelé, využívající své charisma, vědomosti a jiné osobní rysy pro vlastní zisk; jejich kulty pak vznikají spíše z potřeby ovládání a omezování, z rozdílnosti a nadřazenosti než z přijímání lidských bytostí v tom nejhlubším, ale i v tom každodenním smyslu. Chtěl bych zdůraznit, že za mnoha takzvanými kulty mohou stát třeba jen lidé praktikujících něco jiného, než co se považuje za normální. Proto byli západní společností oštítkováni jako kult třeba vegetariáni, pacifisté apod.

Jaká je esence vašeho poselství?

Esencí mého poselství je mít vytrvalost, víru a být hluboce oddán evoluci lidského vědomí.

Čím jste zvláštní?

Já jsem zvláštní? Vůbec si nepřipadám zvláštní a dávám přednost tomu, být obklopen těmi nejprostšími věcmi života (tzn. sedět na zahradě, procházet se po lese, trávit čas s rodinou atd.) než stát v místnosti, kde vedu nějaký program. Lidé mi tvrdí, že pobyt v mé přítomnosti jim nesmírně pomáhá nejen v duchovním, ale také v praktickém smyslu. Často se stává, že sedím s někým v kanceláři a v tom člověku se najednou probudí uvědomění, že život je velmi vzácný a že to, co je na něm tak výjimečné, není nějaký vnější aspekt, nýbrž hloubka okamžiku.

Čeho se bojíte?

Ve skutečnosti vaší otázce nerozumím. Strach vychází z omezené perspektivy mysli nebo z toho, jak je tato omezená perspektiva interpretována skrze tělo, emoce nebo hluboké duchovní zranění. To všechno však tvoří obsah životních zkušeností každé lidské bytosti, takže nikdo vám tak snadno řekne, čeho se obává, protože to většinou neví. Často lidem říkám, že ačkoli já sám žiji v lidské podobě, můj vztažný bod nevychází z této perspektivy, a proto se řídí naprosto jinými pravidly.

Co si myslíte o lidech, jako jste vy, a jejich duchovních skupinách?

Zatím jsem nenarazil na podobné lidi, protože jsem plně zaměřen na svoji cestu. Slyšel jsem o mnoha duchovních učitelích, mistrech a osvícených bytostech a říkávám, že tito lidé dělají konec konců přesně tutéž práci jako já, jen používají jinou metodologii nebo kladou důraz na jiné věci. Ale esenciálně je to velmi podobné. Nijak tyto skupiny nehodnotím. Domnívám se, že čím víc osvícených bytostí bude v tomto světě, čím víc bude lidí, kteří budou usilovat o evoluci lidského vědomí, tím lépe. Ve skutečnosti vlastně nepřemýšlím o ničem, protože do myšlenkového procesu se zapojuje lidská mysl, která je obvykle lapena v pasti poměřování sebe samotné vůči stanoviskům druhých. Toto poměřování neboli dualismus vytváří připoutanost k určitým idejím a díky této připoutanosti posuzujeme, co je dobré a co špatné, co je podobné a co je odlišné. Pokud vycházíte z jiného řádu, pokud máte jiný soubor pravidel, připadají vám tyto věci jen jako divadlo – díváte se, ale hry se neúčastníte.

Proč by vás měli lidé následovat?

Nemyslím si, že by mne měl někdo následovat v běžném smyslu této fráze. Domnívám se, že každý by měl následovat své nejhlubší a jedinečné já. Měl by věřit v sebe sama a mne mít v případě potřeby jen jako rádce, jako vztažný bod. Rovněž bych rád zdůraznil, že důvěra v tuto konkrétní duchovní disciplínu v sobě nese neutrální chápání toho, co je to totální vášeň pro hledání svobody.